Používáním webu i-kultura.cz souhlasíte s tím, že k poskytování služeb, analýze návštěvnosti a cílení reklam používají soubory cookie. Více informací
V lednu vydala britská rocková skupina Bring Me The Horizon své šesté studiové album Amo. „Baví náš široké spektrum žánrů, tak jsme je vzali na palubu,“ řekl bubeník kapely Matt Nicholls.

Kapela v roce patnáctého výročí svého založení přijede v roli hlavní hvězdy na festival Rock for People do Hradce Králové. Vystoupí na něm hned první den, ve čtvrtek 4. července.

Vzpomínáte si, jaké jste v době, kdy jste skupinu zakládali, měli sny a ambice?

O žádných velkých snech nemůže být řeč. Jediné, co jsme si přáli, bylo trochu koncertovat, protože jsme rádi hráli. Nesnili jsme o tom, kam až kapela vyroste. Jen jsme se bavili.

Nenapadlo nás, jak daleko by nás naše hudba mohla dostat. Z toho hlediska se dá říct, že jsme si své ambice a sny splnili víc než vrchovatě, protože koncertujeme a pořád nás to baví.

Byla to vždy jen zábava?

Ano, přijde mi otravné, když si někteří muzikanti stěžují, že mají těžký život a náročnou práci. Například práce v továrně může být náročná, tohle je hobby, příjemně strávený čas. Jsem šťastný, že mám takové zaměstnání.

Když si vybavíte na nahrávání prvního alba Count Your Blessings a porovnáte ho se vznikem vaší šesté desky Amo, v čem je hlavní rozdíl?

Album Count Your Blessings jsme nahrávali nedaleko domova v Birminghamu. Ještě předtím jsme vydali krátké EP, které jsme natočili svépomocí, na to rád vzpomínám. Jeho vznik byl velmi impulsivní, jednoduše jsme zahráli své písně naživo a nahráli je na jeden zátah na pás. Žádný metronom a podobné věci, nic takového jsme nepoužívali.

Nahrávání desky už bylo trochu formálnější a pro nás to bylo divné. Poprvé jsme byli v pořádném studiu a používali pořádné mikrofony. Vlastně to bylo malinko stresující, ale byl to zážitek.

Nahrávání Amo probíhalo v Kalifornii v Americe, a po technické stránce vlastně dost podobně. Hudba je ale úplně jiná, je trochu jednoduší ji zahrát. Nicméně celkově je to pořád stejná výzva, protože člověk chce přijít s co nejlepším produktem.

Je pro vás jako bubeníka osobně jednodušší vaši novou hudbu zahrát?

Ano i ne. Je to jiný druh bubnování. Když jsme začínali, hrál jsem mnohem rychleji, až zběsile. Myslel jsem si, že čím do toho budu bušit rychleji, tím to bude lepší. Dneska už jsou na mě ty písně příšerně rychlé.

Ty novější jsou naopak pomalejší a mé bubnování je v nich zaměřené na groove.  Čím pomalejší, tím lepší. Asi stárnu.

Co se vám na nové desce Amo nejvíc líbí?

Jak moc je odvážná. Bylo by pro nás jednoduší napsat další desku tvrdších rockových skladeb, které mají naši fanoušci rádi. Rozhodli jsme se ale vědomě trochu změnit směr a hrát něco jiného.

Baví náš široké spektrum žánrů, tak jsme je vzali na palubu. Přáli jsme si nahrát zvukově pestřejší album. Není to čistě rocková deska, tedy se dostáváme mimo své obvyklé teritorium.

Které písně z nové desky máte rád?

Skvělá je In The Dark a mám rád Heavy Metal. Tu druhou bych jmenoval, kdybych měl říct jednu. Ale samozřejmě mám rád všechny.

Heavy Metal si trochu dělá legraci z očekávání fanoušků. Je to tak?

Je trochu políčkem věčným stěžovatelům na internetu. Lidem, kteří neustále píší, že už nejsme dost heavy metal, že už nejsme dost tvrdí. Je to ale v první řadě vtip, nám je to v podstatě jedno.

Přijedete na český festival Rock for People, což rozhodně v poslední době není jediný festival, který vás uvádí jako hlavní hvězdy. Znamená to pro vás jen radost, nebo i trochu nervozity navíc?

Je to skvělé, jsme na to pyšní. Ale není to stres, je to přece naše práce. Jsme kapela a hrajeme lidem písničky. Dáme do toho pokaždé stejně energie, ať už je pod pódiem padesát či padesát tisíc lidí. Vylezeme na pódium a ten okamžik nás pohltí.

I po patnácti letech cítím před koncertem lehkou nervozitu. Odezní ale s prvním tónem. Koncerty jsou na životě s kapelou přece to nejlepší.

Dlouho jste měli reputaci velmi divoké kapely…

Když jsme začali jezdit na turné, byli jsme puberťáci. Bylo nám sedmnáct. Vyrůstali jsme v klubech a skvěle jsme se bavili. Představte si cestu kolem světa s přáteli v autobuse a k tomu piva zdarma. Věci se pak snadno trochu zvrhnou na pódiu i mimo ně. Člověk je vystaven různým pokušením, a ne všichni to ustojí.

Ale podobnými etapami neprocházejí jen muzikanti. Ti jsou jenom ve veřejném hledáčku, takže se o tom píše. Dnes se pořád rádi bavíme, ale už úplně jiným způsobem.

Články o Bring Me The Horizon jsou většinou z velké části o soukromém životě frontmana Oliho Sykese. Dříve o jeho drogové závislosti, dnes o rozvodu, který zčásti inspiroval novou desku. Nevadí vám to?

Ne. Oli o svém soukromém životě píše písničky, takže je logické, že se o to lidé zajímají. Bez těchto příběhů by některé naše skladby neexistovaly, patří k nám. Nevím, co by vám na to odpověděl on, ale co se mě týká, rozumím tomu, že je to pro novináře téma.

Na co se nyní nejvíc těšíte?

Je to stejné jako v začátcích. Nemám žádné velkolepé plány, těším se z každého dalšího koncertu. Uvidíme, co nás potká. Ať to bude cokoli, užijeme si to.

Přečteno: 1610x | Sdílet

Hodnocení: 0