autor: Lenka Dvořáková | 22.09.2019 | VÝSTAVY
Důvody jsou nasnadě – slavný kreslíř a filmař, autor více než pětadvaceti knih pro děti a bezmála tří desítek animovaných filmů, měl letos v květnu sedmdesát – a v listopadu to bude právě třicet let, co se v Československu zhroutil komunismus.
S tím udělal Petr Sís, rodák z Brna, klíčovou životní zkušenost: kvůli pozdně normalizačním manýrám, naschválům a buzeracím žije od čtyřiaosmdesátého roku ve Spojených státech amerických. I když opravdu „kvůli“? Možná by tady pasovalo spíš „díky“. Aktuální výstava mluví jasnou řečí. Už názvem: O létání a jiných snech. Sís měl, jak vypráví ve své zřejmě nejslavnější knize Zeď (česky 2007), pokud jde o sny, vlastní představu od nejútlejšího věku.
Chtěl kreslit, a chtěl kreslit po svém. Později přibyl zájem o muziku. V druhé půli šedesátých let dělal dýdžeje, uváděl koncerty zahraničních bigbítových kapel v Čechách, zajížděl do ciziny jako nadšený publicista, aby přivezl domů rozhovory třeba s Beatles nebo Rolling Stones. Pár snů si tedy splnil, když to pár let šlo.
Za první normalizační dekády to pak s korespondencí sněného a skutečného bylo horší. Sís sice vystudoval (na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové), ale naplno se mohl rozletět na svých křídlech až po odchodu ze země. Uspěl během několika málo let. Není divu: měl, respektive má pořád, talent od pánaboha. Fakt, že pracoval třeba s Milošem Formanem na plakátu pro Amadea, je důsledek, nikoli příčina.
Výstava v Doxu je silně literární, příběhová. Vychází z pěti Sísových autorských knih, které spojuje titulní snění a létání. První je o Saint-Exupérym, druhá o monumentálním ptačím sněmu, třetí o Robinsonu Crusoeovi, čtvrtá o třech klíčích, odemykajících jiné rozměry Prahy – a ta pátá o zmíněné zdi, která bránila v letech 1961 až 1991 nesvobodu před svobodou, Východ před Západem, méněcennost před plnohodnotností. Co tady je vedle sebe: osobní zkušenost, obecná vzpomínka, analogie, fantazie. Je až udivující, jak ta výstavní pentalogie skvěle ladí a sedí, jak se tu přátelsky potkávají a druží symbolicky nabité motivy oblačného letce (ať ptačího nebo člověčího typu), ztraceného (i nalezeného) ostrova, paralelní, komplementární verze magického místa – a znovu té dělící, hraniční zdi, švu mezi tady a tam, tehdy a teď, imaginárním a reálným.
A Sísův výtvarný rukopis nemůže být jiný: obecně je z rodu postimpresionismu, potažmo pointilismu, konkrétně pak lyrické, pastelově měkké kresby, která pracuje stejně vděčně na detailu i celkovém plánu z mohutného, jakoby leteckého nadhledu; která vidí lidi i věci jak zvenčí, tak zevnitř; která volí barvy harmonizující, konejšivé, šťastné.
Výstavě pomáhá perfektní instalace: vynalézavá, hravá, přesně v Sísově duchu. Pracující s prvním i druhým plánem. S maketou letících ptáků a jejich stínem na zdi. S dveřmi potaženými stříbrnou fólií, vrhajícími mihotavý stín. S malým otvorem ve zdi, kterým se lze protáhnout z jednoho světa do druhého. S otisky kočičích tlapek na podlaze, ukazujícími směr. S návratným motivem labyrintu.
S mohutnou kulisou zdobenou Sísovou tapiserií, která dělí přízemí od prvního patra, hlavní od doplňkového. Zatímco přízemí patří knihám, o patro výš jsou k vidění stránky ze Sísova deníku, pojaté na způsob poetistické obrazové básně, hravé koláže, kde se potkává slovo s obrazem, podobně jako v autorské knize. Ten poetismus se pak hodí zmínit i kvůli patero smyslům, které přehlídka atakuje: k vidění je tu statické i dynamické, samozřejmostí je průběžná akustická kulisa, na leccos si lze sáhnout, zalistovat, realizovat se kresebně na vybrané galerijní stěně; a první den po vernisáži výstava ještě voněla novotou.
Návštěvník má prostě chuť se do toho podniku zakousnout a nepustit. Ať je dospělý nebo dítě, nebo dospělý s věčným dítětem někde v sobě. Za tímhle typem míří Petr Sís nejspíš. Protože je právě takový. Je dítětem, které si chce hrát. Svobodně, kreativně, po svém. Nemůže to být líp, nemůže to být jinak.
Přečteno: 3920x |
zdroj: www.lidovky.cz
REKLAMA
REKLAMA
