Alzheimer s nadhledem: Ungelt uvádí hru rakouského dramatika

Téma hry je vážné, přitom ale nabízí i úsměvné situace. Její děj je postaven na události, kdy stará žena srazí autem zapomnětlivého muže, který je tolik podobný jejímu zesnulému manželovi. Je už opravdu nesvéprávná, jak říká její synovec? Anebo je všechno úplně jinak?

V napínavé tragikomedii, v níž se stárnoucí tělo ocitá „ve vězení“ a bachařem je mu Alzheimerova nemoc, se skutečnost skládá do nečekaných a dojemných obrazců nesmrtelné lásky. Lásky prožívané skrze pochopení a účast, která přežívá navzdory rozumu a času.

„Autor nepojal téma Alzheimerovy choroby depresivně, tíživě, jak by se mohlo zdát. Jeho hra je skvělou studií o tom, jak to vypadá, když taková situace u někoho nastane. Smutná je pro blízké, kdežto ten, kdo Alzheimera má, se ničím netrápí. Vůbec neví, že se nachází v reálném světě,“ říká Ladislav Smoček, který při studiu titulu vycházel z vlastní zkušenosti, jež mu prý velmi prospěla

„Ve svém životě jsem se s výrazným Alzheimerem setkal dvakrát tehdy se o té nemoci ještě tolik nevědělo, takže jsem si vůbec neuměl vysvětlit, proč mě člověk, který se mnou kamarádil a s nímž jsem pracoval v divadle, najednou po letech nepoznává. Měl takovou absenci mozku, až to bylo neuvěřitelné,“ vypráví režisér. „Náš mozek je to nejdůležitější, co člověk má, co jej člověkem dělá. A když dojde k jeho poškození přírodní cestou, to znamená, že se v hlavě odehraje jakýsi proces, kvůli němuž tento orgán nepracuje jako ostatní, vznikají zvláštní, neskutečné, někdy i polozábavné situace. Obrazně řečeno to vypadá jako Rubikova kostka, kterou nejde složit.“

Beze srandy 

Pro Janu Štěpánkovou, která v inscenaci ztvárňuje jistou Marion Liebherrovou, bylo setkání s textem hry překvapivé. „Když jsem si jej četla, říkala jsem si to je fajn, to je komedie. Ale postupně mi docházelo, že to až taková sranda nebude. Ve hře jsou situace, které se z ničeho nic zvrtnou úplně jinam. A já jsem najednou nevěděla, co s tím, jak je hrát. Byla jsem z toho zoufalá. Cítila jsem se jako ve vodě, nemohla jsem se opřít o nic, co znám a co umím. Celý půlrok, co jsme zkoušení věnovali, to pro mě byl tvrdý chleba,“ sdělila herečka.

Po letech spolu 

To František Němec, v inscenaci zvaný Muž beze jména, je názoru, že úskalí a překážky nastoluje při studiu každá hra. „Spíš bych chtěl upozornit na fakt, že jsme s Janou poprvé spolupracovali v roce 1962. Teď, po těch letech se znovu setkáváme na jevišti, jen si to představte! Nemluvím o společných úkolech v televizi, kterých bylo dost, na divadle jde o něco jiného,“ uvádí.

Spoluhráčem těchto bardů na jevišti je mladý Ondřej Novák (Heinz), který ostatně jako všichni jmenovaní patří v Ungeltu mezi stálé hosty. „Už jen to, že bych u inscenace mohl být, jenom se díval a poslouchal, což v tomto případě často dělám, by pro mě byla vzácná příležitost. Já ale ke všemu můžu zúčastněnou společnost nazvat kolegy a spolupracovníky, což je pro mě obrovský dar,“ dodává Novák.

Přečteno: 6080x | Sdílet

zdroj: www.denik.cz