Milan Kundera slaví devadesátku. Nejistota je pro něho jedinou jistotou

Jak zdůrazňoval Zdeněk Mahler, spisovatelova nehynoucí zásluha spočívá v tom, že po srpnu 1968 dával světu najevo, že česká kultura existuje. A že dokázal se zkušeností z kotliny mezi našimi horami a řekami sdělit obecně platné svědectví i poselství o lidském osudu.

V mládí se Kundera věnoval hudbě, pak studoval v Praze, nejdříve filozofii, poté scenáristiku na FAMU, na níž později přednášel světovou literaturu. Vše je čitelné v jeho díle. Po represích a sledování StB po srpnu 1968 odešel z republiky a v Paříži žije od roku 1975 se svou manželkou Věrou. Dostal tolik a tolik cen a vyznamenání.

A jsme u toho. To je všechno vnější haraburdí, odvádějící od smyslu a významu umělecké a hlavně romanopisecké tvorby. „Román, který neodhaluje žádné dosud neznámé stránky existence, je nemorální,“ napsal. „Romanopisec je ten, kdo, jak říkal Flaubert, chce zmizet za svým dílem. Zmizet za svým dílem, to znamená zřeknout se role veřejné osobnosti.“

Proto snil o světě, v němž by spisovatelé byli zákonem donuceni držet v tajnosti svou totožnost a používat pseudonym. Čtenáři, kritici a svět by pak vnímali pouze poselství umění samotného. Podle Kundery by tak byla znemožněna biografická interpretace literárních děl a jistě by poklesla agresivita v literárním životě.

Miluje Flauberta, Kafku, Rabelaise, Célina, Philipa Rotha. A spolu s Cervantesem pochopil mnohoznačnost světa jako místa, na němž lze čelit jedné absolutní pravdě, celé soustavě relativních, navzájem si protiřečících pravd vtělených do imaginárních „já“ nazývaných postavami. Mít tedy jako jedinou jistotu moudrost nejistoty. Jistě i pro tento až filozofický postoj se stal jedním z nejpřekládanějších a také nejčtenějších světových autorů.

Kundera své postavy a jejich příběhy pojednává tak, aby podněcovaly provokativní dialog se čtenářem. Jsou to hlubinné sondy, které nežijí jenom ve svém osudu, ale jsou nositeli oné „soustavy navzájem si protiřečících pravd“ o člověku a nepředvídatelnosti jeho jednání. Originalita pojetí spočívá v sugestivní brilantnosti jeho stylu, v ironickém nadhledu a radosti ze hry s myšlenkami, postavami i příběhy, kterou tak miluje a vyzdvihuje v dílech autorů, jež jsou jeho naturelu nejbližší. Nikdy přitom nenabídne jednoznačné řešení.

Nesmrtelnost Žertu

Třeba připomenout jeho divadelní i prozaickou tvorbu. Od hry Majitelé klíčů, oněch vlastníků jediných pravd, přes soubory Směšné lásky po hlavně Žert (1967), románovou reportáž nejenom dvou poúnorových desetiletí u nás, ale jak je dnes zřejmé, obecně platný obraz lidského jednání i projevů včerejších a dnešních manažerů moci.

Jeho provokativní projev na sjezdu spisovatelů v roce 1967 o nesamozřejmosti českého národa, jež připadá jedněm vykladačům traumatizující, jiným v jeho podání pozitivní a inspirující, neztrácí na aktuálnosti. Přece neexistují – řečeno s Kunderou – trvalé pravdy.

Zdánlivě paradoxní, nebo naopak na tyto úvahy navazující, je jeho účast ve výzvě evropských intelektuálů o významu a šanci EU. „Musíme bojovat za evropskou myšlenku, jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu,“ říkali spolu s ním v lednu tohoto roku. „Naléhavě musíme bít na poplach proti žhářům duše a ducha, kteří si od Paříže po Řím, se zastávkami v Barceloně, Budapešti, Drážďanech, Vídni a Varšavě, chtějí udělat táborák z našich svobod.“

Lze pochopit frustraci některých jeho českých ctitelů, že nepřekládá do rodného jazyka romány psané francouzsky a publikované italsky. Jde ale o nedorozumění. Vždyť i jazyk je součástí tvůrčího postupu, jenž by vyžadoval stejné vzepětí ducha při novém díle – nikdy mu nejde o mechanické převedení textu.

Po zkušenosti s režisérem Jaromilem Jirešem a jeho Žertem či snímkem Já, truchlivý bůh Antonína Kachlíka byl zklamán interpretací románu Nesnesitelná lehkost bytí režisérem Philipem Kaufmanem. Konstatoval, že podle jeho fabule „byl natočen americký film, který má s duchem románu i duchem jeho postav pramálo společného…”

„Po této zkušenosti nepovoluju už žádné adaptace svých románů a novel,“ vysvětlil. Týká se to všech intepretací. Výjimkou se loni stala audiokniha tohoto románu s Jiřím Bartoškou. V něho měl důvěru.

Byť Kundera odmítá komunikovat s médii, s rodnou zemí kontakt neztratil. Bylo jeho volbou, že přijížděl po listopadu jen za přáteli, tedy veřejně inkognito. Přesto ve spolupráci s brněnským Atlantisem vyšlo šestnáct jeho děl. Nejen povídky a romány, ale zvláště eseje z posledních let jsou plné moudrých postřehů a premis zkušeného tvůrce.

Při zájezdu brněnského Městského divadla s Jakubem a jeho pánem do Paříže v režii Stanislava Moši v roce 2013 si nenechal ujít generální zkoušku a vyjádřil radost z podoby nastudování. Sešel se s primátorem Brna, s ministrem kultury.

To všechno jsou ale občanské, vnější věci. Trvalé jsou jeho romány s existenciálními myšlenkami spojené s úsilím o estetické hodnoty. Jak sám řekl: „Dějiny umění jsou také pomíjivé, ale brebentění umění je věčné.“

Přečteno: 21330x | Sdílet

zdroj: novinky.cz