Libreto v esperantu, dirigent tančí na plese. Acherovu novou českou operu uvedlo Národní divadlo

Souboj s námětem, který ho provází takřka celý život, nyní Acher završuje celovečerní operou.

Mezi životem a smrtí nemusí být nutně rozdíl, stejně jako nemusí být ostrá hranice mezi skutečností a snem, duševním zdravím a šílenstvím. Alespoň ne v nové opeře Sternenhoch skladatele Ivana Achera, která vychází z groteskně-filozofického textu Ladislava Klímy o zdegenerovaném šlechtici, jehož psychiku totálně rozvrátilo manželství s démonickou Helgou. Acherova operní verze Klímova Utrpení knížete Sternenhocha měla premiéru v sobotu na Nové scéně pražského Národního divadla.

Klímův kníže Sternenhoch je nevzhledný prcek s prořídlými vlasy, prasečími očky a nabubřelým sebevědomím. Přední šlechtic Germánie a miláček císaře Viléma, jak o sobě sám říká. Na plese jednou v opilosti vyzve k tanci neznámou, mátožnou Helgu. Sternenhocha mrtvolná dívka přitahuje natolik, že jde k jejímu otci na námluvy, nakonec se s Helgou ožení a mají spolu dítě.

Lidé ale často zaměňují pomalu se ploužícího tygra za prase, jak Klíma připomíná ve svém romanetu. Helga se během těhotenství probudí z letargie, ve které žila, a stane se ďábelskou bytostí obcující s peklem. Sternenhoch ji přistihne při nevěře, zavře do hladomorny a od té chvíle ho neustále pronásleduje Helga coby démonka.

V knize i Acherově opeře přestane být jasné, jestli Helga ještě žije. Jestli Sternenhocha trápí její přízrak, nebo je to vše jen halucinace Sternenhochovy choré mysli otrávené alkoholem - ostatně příběhem prochází čarodějnice Kuhmist, která Sternenhocha zaříkává a dodává mu mocné amulety.

Klímovo Utrpení knížete Sternenhocha, vydané koncem 20. let minulého století, kombinuje gotický román, horor a filozofující pasáže. Do extrému dotahuje scény násilí, sexu i šílenství, zároveň se jim ale také ironicky pošklebuje. Člověk nikdy nemá jistotu, zda to autor celé myslel vážně a kdo se tady vlastně zbláznil.

Čtyřiačtyřicetiletý Ivan Acher se této základní nejistoty a ironie ve svém operním Sternenhochovi drží. Opera působí jako koncentrovaný obraz světa bez jistot, který navíc nelze sledovat nezúčastněně: hned ve druhé scéně se k bláznivému tanci na plese přidá dirigent Petr Kofroň.

Ivan Acher se s Utrpením knížete Sternenhocha poprvé setkal jako teenager - přesně ve správné chvíli, kdy Klímův znepokojivý text do člověka zatne drápy a už ho nepustí. V roce 2007 Acher složil scénickou hudbu k úspěšné adaptaci Klímova romaneta v pražském Divadle Komedie. Operou Sternenhoch tak nyní završuje své vlastní utrpení s námětem, který ho provází takřka celý život.

Pro svoji operu si vybral představitele, role jim napsal na tělo, sám vytvořil i libreto, které nechal přeložit do esperanta. Volba nezvykle i známě znějícího jazyka je součástí zvukového světa Acherovy hudby i nejasného poselství jeho Sternenhocha.

Určujícími prvky jsou tu rytmus, tempo a zvuk. Asi osmdesátiminutové představení plyne v deseti kontrastních scénách se zřetelně provázaným prologem a velkým finále. Střídání taktů netrčí okázale ven, nýbrž vytváří pocit neustálého vnitřního pulzu. Zběsilá rychlost satanské mazurky ve druhé scéně a víru Sternenhochových halucinací v předposledním obrazu posiluje dojem uzavřeného, symetrického celku. Střední části opery - svatba, dítě a setkání Helgy s milencem - proti tomu plynou v důstojném a lyrickém tempu.

Zvuk Sternenhocha jako by vyrostl z osamělého tónu houslí Terezy Marečkové, ke kterému se svou odpovědí přidá kontrafagot Lukáše Svobody. Třetím hudebníkem na jevišti je citerista Michal Müller. Nezvyklá komorní sestava nástrojů obsáhne velký tónový rozsah i barevné spektrum, k němuž se přidává mnoho elektroniky a předem natočených zvuků.

Hudba se přelévá z etnicky znějících pasáží "šamanských" rytmů a hlukových stěn k jemným plochám a dotekům. Melodické linie zpěvu a houslí rozvíjené nad opakovanými basovými riffy kontrafagotu mohou připomenout barokní passacagliu i rockery Plastic People of the Universe.

Při vší scénické atraktivitě je dominantou Acherova Sternenhocha hudba a výborně obsazené role. Všichni účinkující jsou přesně zvolené typy odpovídající fyzicky i hlasově. Tenorista Sergej Kostov ztvárnil rozvráceného Sternenhocha s takřka hrdinským nasazením, směs grotesky a tragiky působila v jeho podání přirozeně.

Sopranistka Vanda Šípová byla vynikající Helga ve výrazovém rozpětí od antického dramatu až k submisivní děvce. Mimořádnou úlohu sehrála Tereza Marečková, která nejen hrála na housle a na violu, ale ještě ztvárnila roli čarodějnice Kuhmist. Acher dal této postavě oproti Klímovu románu větší prostor a dobře udělal. Marečková našlapovala představením s energií naježené kočky vzbuzující respekt.

Jiří Hájek coby milenec Helgy a Luděk Vele jako její otec měli poněkud menší, ale výrazné role, které naplnili především herecky. Všechny hlasy musely být vzhledem k hudbě zesílené přes mikroporty - to vede k hlasové vyrovnanosti, ale částečně i jednotvárnosti, což je stále nevyřešený obecný problém.

Režisér Michal Dočekal do divadelní akce zapojil také taneční pasáže v choreografii Lenky Vagnerové. Tanec a herectví jsou na sebe navázané a vzájemně se prolínají, tanečníci občas dublují pěvce.

Černě lesklá scéna Marka Cpina využívá odkrytou jevištní techniku, rafinovaná světla Ondřeje Kyncla podtrhují vyznění inscenace - nemluvě o "luxusním" lustru z průhledných plastových barelů. Kostýmy Evy Jiříkovské jsou bizarními variacemi na společenský oděv i erotické prádlo.

Myšlenka reality pokroucené subjektivními představami, halucinacemi i šílenstvím se prolíná celou inscenací - Sternenhoch je ve výsledku komplexní hudební divadlo s energií technoparty. O jeho intenzitu i čitelnost pečuje zvuková designérka Eva Hamouzová, která z nevyhovujících možností Nové scény dostala maximum.

Když se kníže Sternenhoch naposledy setká s Helgou, není vůbec jasné, zda jde o přízrak, halucinaci, nebo mrtvolu. Sternenhoch má v očích setkání se zářící božskou bytostí, lidé ho najdou, jak po vykonaném koitu spí na Helžině rok staré mrtvole. Za dva dny Sternenhoch sám umírá na otravu krve, kterou způsobilo zranění o kostru. Ale otázka, zda je život bezpodmínečně vázaný na tělesnou existenci, zůstává otevřená.

Přečteno: 7520x | Sdílet

zdroj: www.aktualne.cz