Zpěvačka Lenny: Velí mi srdce, ne rozum

S debutovým albem Hearts (2016) jste uspěla, posbírala jste za ně loni Ceny Anděl a s písničkou Hell.o jste se prosadila doma i v italském éteru. Cítila jste při tvorbě nové skladby Enemy velkou odpovědnost?

O tom, co dělám, o muzice, písničkách a textech, přemýšlím každý den. Neobávám se ani tak toho, že bych vydala špatnou skladbu. Spíš mám strach z toho, že nahraju takovou, o které budu stoprocentně přesvědčená, a ona zapadne. Bojím se tedy, že mě ošálí má vlastní intuice.

Musím to ale zaklepat, protože zatím všechno, co jsem dělala a měla jsem pocit, že to lidi osloví, dopadlo dobře.

Jsou písničky, u kterých si nejsem tak jistá, a jsou i takové, u nichž to mám přesně napůl. Týká se to i Enemy, která vyšla nedávno. Nikdy nejdu s kůží na trh na jistotu, vždy něco riskuju. Hodně mi ale pomáhají moji fanoušci v České republice, kteří mi nemají za zlé, že vydávám i v zahraničí, a fandí mi. Cítím od nich velkou podporu.

V německy mluvících zemích jsem nováček. Lidé tam o mně nejspíš nikdy neslyšeli a já respektuju, že jejich ucho bude v případě přijímání skladby Enemy daleko přísnější než ucho českých fanoušků.

Je to první vaše skladba pro německý trh?

Předtím jsme tam vydali remix písničky Hell.o. Byla to zkouška, takže to neberu tak vážně. Enemy je první regulérní skladba, která vznikla ve spolupráci s německým Universalem.

Vaše první deska Hearts byla stylově docela rozmanitá. Přemýšlela jste o tom, s jakým zvukem prostřednictvím nové písně na německý trh vstoupíte?

Tohle je pro mě velké dilema. Pokud jde o živé hraní, které miluju, pohybuju se při něm v různých stylových polohách. Rozhodně nevydržím celý koncert u piana, ale zároveň se ho neumím vzdát. Přitom zrovna piano není profilový rockový nástroj jako třeba elektrická kytara. Myslím si, že to u spousty lidí vytváří v mém jasně vyprofilovaném přijetí trochu zmatek.

Třeba někteří Němci, kteří se byli podívat do Čech na můj koncert, nepochopili, proč se piana nevzdám, když mě baví lítat po pódiu. Tyhle názory akceptuju a díky nim přemýšlím o tom, jak to více ucelit. Ve finále se ale řídím tím, co mě baví. A mě baví rozmanitost. Velí mi srdce, ne rozum.

Skládání a nahrávání písniček je dnes na špičkové úrovni složitý a dlouhodobý proces. Jak dlouho trvala realizace skladby Enemy?

Písničku jsem přinesla svému producentovi a kytaristovi Ondrovi Fiedlerovi v obvyklé podobě. Měla jsem kus hudby, text a on s ní začal kouzlit po svém. Když vznikl první demosnímek, byl podle nás senzační. Kdybychom nedělali singl pro nové vydavatelství, myslím si, že by byla za měsíc hotová.

Cítili jsme ale velkou odpovědnost, takže jsme na ní ještě pracovali. Mezitím se posunovalo její vydání, až jsme se dostali k celému roku práce na ní.

Bylo to podobné jako u skladby Hell.o. Musím ale říct, že administrativní věci, které jdou od vydavatelství, kolikrát trvají déle než samotný proces vzniku písně.

Co jsou to ty administrativní věci?

Zdlouhavé diskuze nad písní nebo čekání na zpětnou vazbu od jiných lidí. Vydavatelé chtějí mít už před zveřejněním písně trochu jasno, jaký by mohl být ohlas na ni.

Vždy jste tvrdila, že je pro vás důležitý textový obsah písniček. Trvá to, s ohledem na dění kolem vás, nadále?

Je to dokonce čím dál tím důležitější. Docela mě zklamal rozhovor s jedním člověkem z německého vydavatelství, který se mě v Berlíně ptal, kam bych chtěla, aby má hudba směřovala. Řekla jsem mu, že považuju za důležité dělat muziku zvukově i textově současnou. Odpověděl mi, že texty dnes nikdo neposlouchá. Nejenom že mě takový postoj zarazil u člověka, který písničky vydává, ale ve finále mě to až rozčílilo.

Když jsem v Anglii studovala obor skladba, měli jsme vyučovací hodiny pouze o textech. Probírali jsme jejich důležitost a bavili se o tom, jak je psali různí muzikanti a co jimi chtěli říct. A najednou mi někdo z hudební branže řekl, že texty nejsou důležité a vlastně nikoho moc nezajímají. Já jsem ale toho názoru, že důležité jsou.

O tom ostatně svědčí i určitý nátlak od českých fanoušků, abyste udělala k nějaké další písni český text...

A já ho chápu. U českých kapel, které mám ráda, ať už to jsou Chinaski nebo Kryštof, tvoří text z mého pohledu v důležitosti k pozitivnímu přijetí písně jejích padesát procent. Stejně tak je to angličtině.

Podlehnete někdy volání po tom, abyste napsala český text?

Nechci říkat, že se to nestane, ať už to bude text pro mou skladbu, nebo pro písničku někoho jiného. Nezavrhuju to, ale mé přesvědčení je, že lidé mají mou muziku rádi proto, že je taková, jaká je. Ačkoli by mnoho z nich ode mě rádo slyšelo český text, mohlo by se nakonec stát, že by byli zklamaní. Raději se držím toho, jak je to pro mě přirozené.

Kvůli této tvrdohlavosti dnes patříte k těm českým interpretům, které díky anglickým textům pomáhají naší hudbě do světa.

Už jako malá jsem měla velké sny, a pořád je mám. To, co se teď kolem mě děje, úspěchy doma i v Itálii, jsou úžasné, nicméně považuju je jen za další malý krůček. Doufám, že se někdy povede dostat mou hudbu do zahraničí tak, abych mohla koncertovat v celém světě. Moc by se mi to líbilo a jsem ráda, že tak o své kariéře přemýšlejí i další zpěváci a muzikanti u nás.

V minulosti jste hovořila o tom, že mnohé vaše texty jsou ženské. Přibyla vám nějaká nová témata?

Ano, protože se pořád děje něco nového a jiného. Všechno je pro mě inspirativní. Možná je to i tím, že jsem se postupem času naučila v textech lépe různorodá témata zpracovávat. Někdy se stane, že sednu k pianu a okamžitě složím jak hudbu, tak text.

Mluvím teď o tvorbě nových písniček na své další album. Ve srovnání s minulým počinem ze mě zatím většina textů takříkajíc vyšla v celku a v krátkém čase. Sedím u piana, hlavou mi jde nějaký motiv a píseň začne vznikat.

Kdy vyjde vaše druhé album?

Jsem zvyklá si věci dělat sama a stejně tak si je sama plánovat. V této době diskutujeme s německým vydavatelstvím, které se hodně fixuje na singl Enemy a rádo by vydávalo další singly. Chápu to, je doba singlová, alba jsou podle mnohých na ústupu.

Já na ně ale nedám dopustit. Ucelené album je pro mě alfou a omegou mých dalších aktivit doma i v cizině. Dá mi možnost prezentovat image, nějakou filozofii, více témat, která se třeba propojují. Hlavně je to ale výpověď o tom, kde se teď ve svém uměleckém životě nacházím.

Proto na albu trvám a pracuju na něm. Když půjde všechno podle mého plánu, vyjde na jaře příštího roku. Vydám ho ale teprve tehdy, až o něm budu stoprocentně přesvědčená.

V listopadu a prosinci mě u nás čekají koncerty, troufla jsem si i na pražské Forum Karlín, kde vystoupím 1. prosince. Doufám, že na nich zazní už i nějaké úplně nové písničky.

Přečteno: 8490x | Sdílet

zdroj: www.novinky.cz