Šachta v plamenech. Česká televize vysílá Ondříčkův film o tragédii v dole Dukla

Dnes večer na televizní obrazovky vstoupí peklo. Byť v plné síle vypukne až za týden, kdy na programu bude závěrečná část dvoudílného českého filmu Dukla 61 v režii Davida Ondříčka.

Etablovaný režisér spolu s talentovaným mladým kameramanem Markem Dvořákem tak věrně zachytili tragédii, při níž roku 1961 v ostravském Dole Dukla zahynulo 108 horníků, až také divák u obrazovek lapá po dechu.

Už první část strhne pozornost syrovým naturalismem fárajících horníků. Jadrná mluva, těžko srozumitelné nářečí, ústa plivající žvýkací tabák a těla pohlcená v uhelné černi. Vše navíc rámují černobílé výpovědi skutečných pamětníků, zařazené na začátek a konec obou dílů.

Scénami, v nichž diváka lapí úzké chodby dolů, režisér Ondříček překračuje zavedené televizní standardy. Zároveň nevytváří žádný thriller. Scénář pojednává o rodinných hodnotách, o tom, jak se z kluků stávají chlapi, co vše může znamenat být otcem rodiny na Ostravsku. A také vypráví o plnění socialistického plánu, v němž se uhlí musí stát krví a mlékem pro "naše továrny".

Nic - ani bezpečnostní opatření - takovému plánu nesmí stát v cestě.

Mladý Petr ještě neodmaturoval, ale osud, očekávání rodiny a tvrdohlavý otec ho místo na univerzitu vedou do hlubin uhelné šachty. Otec chce synka vyškolit, že "horníka nemůže dělat každý debil", plán však selže. Petr je po tatínkovi tvrdohlavý a druhý den jde fárat zas.

Jeho motivací není nutkání zaopatřit své děvče s potomkem v bříšku, rodiče jsou svolní mladému páru poskytnout azyl. Petr chce otci i sobě dokázat, že tvrdou hornickou práci zvládne.

A někde tady se film začíná lámat. Rodinný příběh o mladíkovi, který z rázu na ráz zjistí, že "tam dole to jsem opravdu já", už nepůsobí zdaleka tak suverénně jako zachycení tvrdé dřiny na šachtě a důlního neštěstí.

Přední čeští herci - Martha Issová coby matka, Marek Taclík v roli otce, Václav Neužil, Martin Myšička a Jiří Langmajer jako představitelé vedení dolu - se různě úspěšně perou s ostravským nářečím. Někdy, jako u Langmajerova ředitele, mluva a herectví až vytrhuje. Divák spíš herci fandí, aby se s úkolem obstojně vypořádal, než by vnímal obsah jeho slov.

Ale nad tím by šlo mávnout rukou. Horší je, že poměrně těžko lze postavám z ústřední rodiny, především Petrovi, uvěřit jejich motivaci. Přestože plocha dvoudílného filmu je s takřka dvouapůlhodinovou stopáží velkorysá, proměna z "budoucího inženýra" Petra v horníka, co se zpije po první výplatě a pak se neurvale chová ke své dívce, působí podivně zkratkovitě.

Věci se nedějí přirozeně, spíše je z příběhu cítit potřeba vystavět konflikt na mnoha stranách, aby pak drsné a napínavé finále mohlo být vyprávěné z osobní perspektivy, aby si postavy k sobě našly cestu a aby emoční a melodramatický účinek byl o to silnější.

Snímek naštěstí nabude na přesvědčivosti jinde. Nejen v situacích, kdy plameny a dým odřezávají cestu dusícím se horníkům a kdy kontaktní kamera Marka Dvořáka vystihuje klaustrofobii šachet a až fyzický dojem ze sledování neštěstí. Ale i při sledování tváří pohlavárů a funkcionářů, v nichž se náhle zračí vědomí, že s ignorováním bezpečnostních předpisů krutě přestřelili.

V jedné z vrcholných scén herci Myšička s Langmajerem - coby představitelé mužů zodpovědných za řízení dolu - odepínají kovové kroužky s čísly ze stěny a zjišťují tak, kteří horníci zůstali uvězněni v dole nadobro. Ve vráskách a zajíkavých slovech se otiskují vnitřní muka, která by nikdo nechtěl sdílet.

Větší sílu mají už jen obličeje skutečných pamětníků a přímých účastníků v závěru filmu. Ti dosud třikrát úsečně promlouvali o svých zkušenostech, nyní mlčí. Jako by už slova nemohla ven.

V těch chvílích realita doplňuje a překonává drama. A divák na chvilku zapomene, jak líto mu při sledování bylo, že stejně sevřený a realistický nebyl i příběh Petra, jeho milé a jeho rodičů.

Přečteno: 7760x | Sdílet

zdroj: www.aktualne.cz