Třiačtyřicetiletý Jakub Špaňhel patří k nejznámějším malířům své generace. Vystavuje doma i v zahraničí, má snadno rozpoznatelný projev. Říká, že svůj rukopis našel už v raném dětství a od té doby že se zas až tolik nezměnil.
Tvorbu muže, který před pěti lety vytvořil vitrážovou výzdobu pro kostel svatého Ducha v Ostravě, dlouho provázejí barevné pohledy do sakrálních interiérů. Vzhledem ke Špaňhelově oblibě velkých formátů se není čemu divit, monumentalita gotických a barokních chrámů pro něj představuje výzvu, při které si ovšem už ledaskdo pěkně "naběhl".
Osobitá kombinace citu pro impresionistický dojem z prostoru spolu s expresivní energičností malby, která je základem Špaňhelovy tvorby, však dovoluje nebanálně zachytit to, co daná místa činí výjimečnými.
Autor do hry nicméně vtahuje ještě jeden zdroj inspirace a výrazu, a to překvapivě z opačného rozměrového spektra - z grafiky. Už před několika lety to předvedl ve velkoformátových variacích na drobné rytiny Bohuslava Reynka nebo Václava Hollara. S nimi je spojen i Špaňhelův obrat k malbě vesměs jen černou barvou, postupně schnoucí tak, jak postupuje energicky vedený štětec, v jeho případě nezřídka přivázaný třeba i na násadu od koštěte.
V Galerii Arcimboldo představený soubor Pět světel nad vodou zpracovává nejen obecně barokní atmosféru, jak ji zažívá návštěvník barokních památek, ale možná také dojmy, které na člověka udělá právě barokní grafika.
Za Špaňhelovými černobílými plátny, na nichž je černá mnohdy redukována až do podoby téměř tušové abstrakce, jako by prozařovaly robustní lidové dřevořezy svatých obrázků, grafické frontispisy neboli titulní rytiny dobových knih, mědiryty grafiků, jako byl Michael Rentz, nebo dokonce slavný soubor Carceri od Giovanniho Battisty Piranesiho.
Dvacítka pláten v Galerii Arcimboldo, jež sídlí v konventním paláci řádu maltézských rytířů, je instalována v různě působících historických prostorách, kde vynikne jak jejich velkorysost a rozmáchlost, tak i jejich intimita - jakoby opět v ozvuku napětí mezi barokní teatrálností na jedné straně a jemností či usebraností té samé doby, kterou představují třeba rytiny modlitební knihy.
Setkáváme se s explicitními svatými Jany, v různé míře redukovanými, Pannou Marií, ale také s abstrahujícími plátny, v nichž spíš jen tušíme inspiraci šerosvitnými barokními prostory, dynamikou tordovaných čili šroubovitě stáčených sloupů a rozvlněných draperií.
Vedle několika barevných pláten převažují ta černá, případně doplněná zlatými doteky - vedle černé se ostatně zlatá v různé intenzitě objevuje také ve výmalbě interiéru galerijních prostor.
Výstava nezapře autorství někoho, komu je baroko blízké a kdo ho zná. Uměnovědec nejspíš odhalí mnohem víc citací dobových děl a přímých inspirací, než kolik je zřejmé na první pohled. Ani to však nebrání nechat se atmosférou vystavených maleb autenticky vtáhnout.
Baroko mají mnozí pod kůží víc, než by si mysleli, a možná proto Špaňhelův soubor působí jaksi důvěrně. Pozitivně na něj reagují třeba i děti.
Ve zběsilosti turistického provozu staré Prahy je azyl této výstavy osvěžující a útěšný, protože rozhodně není kýčovitý. Před návštěvou se vyplatí projít si několik malostranských nebo staroměstských chrámů a naladit se na jejich měřítko a genia loci - člověk pak má lepší schopnost vyzkoušet, jak v tomto sousedství Špaňhelovy malby působí a na jaké struny v něm hrají.
